Mé knihy

Můj nedobytný hrad

Příběh z vesnického prostředí 15.století.

Příběh o odvaze a zkouškách.

Hlavní postava je chudá dívka Jitka, které zahynuli bratři během husitské revoluce a rodiče nedlouho poté. Pán vesnice Diviš Černý z Chvalova neuznal její majetková práva díky odúmrti a jí nezůstalo vůbec nic. Vzali ji k sobě poslední příbuzní, ovšem spíše z povinnosti a vypočítavosti. Ona si však nenechá vzít radost ze života, víra v Boha ji drží na nohou a jejím nejližším přítelem je malá Kunhuta.

Přijde den, kdy dívka bez budoucnosti může změnit svůj osud...

Co se vlastně změní?

Ukázka I. :

 

Šly po udusané, prašné cestě a cítily na svých bosých nohou horkost země. Slunce dnes svítilo a hřálo snad až příliš.

,,Slyšíš to, Jitko?“

,,???“

,,To ticho. Je tu jako po vymření.“

,,Spousta lidí je na trhu.“

,,Ale přece jen je tu ticho víc než jindy.“

,,Něco se ti zdá. A ty kytky jsme měly dát do vody hned, rychle vadnou.“

     Kunka chtěla odpovědět, obě však v tom okamžiku zahlédly jezdce na koni, jak se cvalem blíží po cestě k vesnici. Bylo ho dobře vidět, neboť cesta vede z mírného kopce a ony se právě nacházely ještě téměř na konci vísky. Přesunuly se ke kraji a zastavily.

,,Kdo je to?,“ zašeptala Kunka.

     Nespouštěly z něho pohled, protože sotva kdy sem mířil ozbrojenec s mečem, štítem a s helmou, která měla v místě obličeje protáhlou špici, a škvíru na oči – úzkou, vodorovnou. Zbroj silně odbíjela sluneční paprsky. Rychle se blížil a  zvedal se za ním prach.

,,To nevypadá dobře, co asi chce?“

Dívky stály zkoprněle.

,,Třeba jen projede,“ odvětila Kunka.

Jezdec byl už blízko, zpomalil a někteří lidé vyšli z chalup, aby se podívali – mnoho jich doma nebylo.

Ten muž začal vykřikovat: ,,Blíží se k vám banda lapků! Utíkejte!“

        Projel kolem děvčata aby ho bylo lépe slyšet, zvedl si hledí na přilbě: ,,Jede k vám asi deset chlapů! Jsou ozbrojeni a mají pochodně k vypálení vesnice!“

Někdo hned odběhl, ale starší žena jménem Barbora, která se postavila vedle Jitky, se ozvala: ,,Jak ti máme věřit? Kdo jsi?“

A přiběhli z louky Tobiáš se Štěpánem: ,,Co tu chceš?“

Jezdec netrpělivě zopakoval: ,,Měli byste se ihned schovat do lesů spolu se vší co je vám cenné!“

Přicházející stařenka o holi křikla: ,,Mně je cenný můj domov, kde pak složím hlavu?“

Tobiáš pozvedl svůj hlas: ,,Budeme se bránit!“

       Cizinec však oponoval: ,,Jsou to válečníci a divoši! I kdyby vás bylo deset, patnáct mužů, měli byste co dělat! Pomohl bych vám, ale je vás málo! Jen dva, jak vidím!“ Jeho hřebec nepostál na místě, už se dvakrát otočil dokola.

Z luk a polí sem běžely děti, výskaly a křičely. Chtěly se zblízka na toho rytíře podívat, mezi nimi dva pihatí výrostci, pacholci rychtáře.

,,Kdo jsi?“ ptala se znovu nedůvěřivá Barbora. Mezitím Jitka odháněla malé zvědavce, ať běží pro ostatní a chystají se k útěku.

,,Jsem Vojtěch z Loučky,“ odpověděl neklidně a nerad.

  Tobiáš zahulákal:,,To je kdoví kde, proč jsi zde, co když sám máš zlé úmysly – jen co my se schováme, ty nám vezmeš to, co jsme si nemohli vzít!“

Byla to opovážlivost, a ani Štěpánovi, ani Jitce se ta řeč nelíbila. Stařenku to už nezajímalo, odbelhávala se pryč.

Leč Vojtěch se dělal, že přeslechl: ,,Radím vám, abyste urychleně odešli a přečkali aspoň den a noc v lese! Můj špehéř se právě vrátil, všecken utrmácený. Než odjel   z Unklovic, tak se chystali k vám! Jsou někde za humny, nemeškejte!“ Objel Jitku, Kunku a Barboru.

Jitka znovu zahlédla ty výrazně šedé oči, rámované černými řasami a obočím. Neznámý na ni ovšem sotva pohlédl, hlavu měl plno jiných starostí.

         ,, Jedu se teď podívat do sousední vísky, jak to tam vypadá. Na hrad to nestihnete a hlavně odtamtud nečekejte pomoc, Diviš se svými lidmi někam odjel, jen hrstka hrad hlídá. Jeď, Cide!“ A spíš pro sebe dodal: “Ruiny, ne hrad.“ Pobídl svého koně,  několikrát mlaskl a rychle se vzdaloval.

Vesničané stáli a dívali se.

Ukázka II. :

Z vyhořelé díry ve střeše dopadají do pochmurné jizby poslední zbloudilé sluneční paprsky a protínají šero, které je každým okamžikem pohltí.

Tobiáš, ležící na pelesti, těká očima kolem.

Pokud se hýbe, tak jen z křeče a bolesti, co vycházejí z jeho krvavých ran. Vilémův ostrý meč byl nelítostný, ten se nikdy na nic neptá. Schovávat se v malé podzemní chodbě bylo chybou. Ale teď Tobiáš nepřemýšlel co by kdyby. Chtěl už mít vše za sebou, toužil po smrti, jak moc po ní toužil. Ovšem toho, po čem dychtil, se také bál. I svědomí ho obviňovalo.

Chvílemi ještě dokázal uvažovat: >Co se stalo s Jitkou?…<

Přikázal jí, aby polévala střechu vodou.

Taková bláznivost!

Chatrč sice stojí, neboť sousedé z vedlejší vesnice pomohli kde se dalo a také jeho rány ošetřili a bylinky přinesli, ale…Jitku chlapci nenašli. Tobiáše strašilo svědectví staré Barbory o tom, jak ji Jitka zachránila. Stále pokřikovala: >Hledejte ji lidičky! Zachránila mi život! Kdo ví, co s ní ti chlípníci provedli!<

Vinil sám sebe z toho, co se stalo. Vrátit čas!

Vzpomněl si na slova z Písma: >Byť by se mi dostalo jíti přes údolí smrti, nebuduť se bát zlého, nebo ty se mnou jsi, prut tvá a hůl tvá, toť mne potěšuje.<

Jak hořce chutnají povzbudivé věty a slova útěchy, která pro nás vůbec neplatí!

Tobiáš se tím dusil, nechtěl takto odejít. A slábnul rychle.

>Jsem tu sám, tak sám. Ani Bůh, ani žena, ani Jitka a dokonce ani moje milá Kuňka zde není! Kde je? Asi se na mé utrpení nemůže dívat. Ale kde je?<

S hnusem si prohlížel svůj přes plátno prosáklý pahýl, ten místo pravé ruky. Na další zranění se nedíval, nechtěl a především nemohl. Troska, zbytek člověka. Zakuklenec v cárech hadrů a pláten, připraven do země mezi červy.

Věděl, že se jitra nedožije.  A vlastně se divil, proč stále ještě žije.

Zkusil promluvit nahlas, leč bylo to chraptivé skřehotání: „Bože, proč mě trestáš!“  

Zaúpěl bolestí.

 „Netrestej mě už! Netrpěl jsem už dost za své hříchy?“

Ztěžka oddechoval, zatočilo se mu v hlavě a mluvení ho unavovalo.

Zalitý potem zoufale pozoroval poslední, dočista poslední paprsek světla a ten se pozvolna ztrácel až zmizel úplně. A navždy.

„Světlo, chci světlo!“ zakřičel na úkor posledních sil.

 

Růže a meč

Příběh o dívce, která ze dvou nápadníků musí vybrat toho pravého a nejen to. Musí si vybrat, čemu věřit. Její rozhodnutí změní nejen její život.

           Dalibor odrazil mečem protivníka a ten málem upadl dozadu. Hned však zas povstal a rozzuřen udělal na svého soupeře nečekaně rychlý výpad,až zamrazilo. Daliborovi se podařilo včas uhnout svištícímu ostrému meči.Tak vynikající útok ho však ještě více popudil a protivníkovi ho s razancí vrátil. Meč se zableskl ve slunci a jen o vlásek minul cíl. Rytíř Jan zakopl a než se jeho záda dotkla země, Dalibor se vší silou rozmáchl. Ozvala se rána do štítu, který v posledním okamžiku Jan stačil nastavit - mrštně se odkulil, v mžiku byl zas na nohou a jen taktak stihl znovu pozvednout meč a zychytit útok protivníka.

   Meče se zkříží, rytíři jsou těsně u sebe a jeden se snaží přetlačit druhého. Se zaťatými zuby si zuřivě hledí do očí. Jan se zašklebí a s mohutným hrdelním výkřikem odmrští nepřítele, který se rychlými kroky nazad zastaví opodál.

Začali kolem sebe v kruhu, hlasitě oddechovali, utírali si pot a jeden druhého provrtávali pohledy. Oba si uvědomovali, že jejich síly jsou vyrovnané.

Je to bláznivý žárlivec! zlobí se v duchu Jan na Dalibora. Co si myslí? Že Johanku tímto výstupem oslní? Vždyť mi říkala, že jsou jen přátelé, nic víc. Chce mě snad doopravdy zabít?

Janův sok začal hlasitě provokovat: No, co je? Co je? Máš snad strach, zbabělče?? Máš strach, přiznej se! Chtěl se ještě teatrálně zasmát, ale nestihl to. Jan znovu zaútočil.

Johančina nervozita se stupňuje, kapesníček má už celý pomačkaný. Hlavou se jí honí všechno možné. Proč jsou tak divocí? Dalibor dnes zápasí jak blázen. Tak šíleného ho neznám. Vůbec se mi to nelíbí! Co proti sobě mají??

Johanka zná Dalibora téměř rok a to málo, co jí řekl o Janovi, svědčí o tom, že ti dva si zřejmě nikdy příliš nerozuměli. Jana vlastně pořádně nezná, vidí ho dnes potřetí. Dojem na ni však udělal dobrý. Ne, prostě tomu zjevnému nepřátelství nerozumí! Rozhodla se, že jestli to bude v jejích silách, pokusí se ty dva usmířit.

Hradní pán zpozoroval Johančin neklid. Naklonil se k ní: "Neboj se, Johanko. Bude to v pořádku, uvidíš."

Johanka kývla: "To doufám!"

Rytíři spolu stále zápasí a zdá se, že už toho mají oba dost. Zejména Jan působí, jako by už pozbyl sil. Přes všechna očekávání však znovu zaútočil mečem na Dalibora, až se přítomným tajil dech. Překvapený Dalibor se snažil bránit. Rána mečem, kryt štítem a zase znovu, ale bylo vidět, že se mu příliš nedaří. Náhle Jan posbíral poslední síly a udělal rychlý výpad. Meč se zaleskl a než se kdo nadál, měl ho Dalibor v boku. Raněný znehybněl a pomalu, se skloněnou hlavou, skácel se k zemi. Odněkud přiběhl ranhojič, sundal poraženému přilbu ze světlovlasé hlavy a odtáhl ho pryč. To byla čestná porážka.

      Jan se hrdě napřímil, sundal si lesklou přilbu a ponechal si ji v levé ruce opřené v bok. Pravicí přiložil meč k čelu a sklonil hlavu. Tak vzdal čest hradnímu pánu a jeho dceři. Černá hříva mu vlála, až se z toho Johanka v nitru zachvěla... Poté zasunul meč do pochvy, která mu visela u pasu, a modrýma jiskrnýma očima se zpříma podíval na Johanku, až zrůžověla. Hradní pán důstojně povstal, pokynem hlavy pozdravil vítězného rytíře a odešel. Johanka s úsměvem hodila Janovi rudou růži, lehce se uklonila, přidržela si sukni a následovala svého otce do paláce.

Diváci zatleskali. Veselé tváře dětí prozrazovaly úspěch představení. Bylo dnes už poslední. Lidé se jen neradi začali rozcházet. Pavel Janata, před chvílí zámožný hradní pán, jinak vedoucí skupiny historického šermu Rytíři z Přerova, se spolu  ostatními muži začal převlékat do civilu. Johance a jeho manželce Zuzaně nechali na převlékání modrý kruhový stan.